12.9. - Začátek dobrodružství

Ve 4 hodiny ráno jsme poprvé vystoupili z letadla mimo evropskou a nám známou civilizaci. Vyplnění papírů a hromada taxikářů bylo ještě v pohodě, ale z letiště (takové malé budovy jako čekárna) nás vyhodili, tak jsme v parku před letištěm do půl sedmé napůl spali a napůl si hlídali věci. Dokonce i čisticí vůz kvůli nám ztlumil proud vody :-)

Po půl 7 ráno jsme vyrazili na asi 1,5km vzdálené stanoviště aut do Khoroghu - už předem jsme věděli, kam máme jít. Styl dopravy v Tádžikistánu je vůbec specifický. Vlaková doprava téměř neexistuje, MHD funguje pomocí maršrutek (zmíním časem) a meziměstská doprava je realizována téměř výhradně "spolujízdou". Do každého většího města v zemi se dostanete z konkrétního stanoviště - dvůr nebo tržiště, kde se každé ráno shromažďují řidiči, kteří mají cestu do konkrétního města. Pokud člověk neví, odkud "mu to jede", tak má dost smůlu, náš dvůr do Khoroghu bychom bez předchozí přípravy nenašli ani za týden, protože auta stála až za rohem tržnice. Celkem rychle jsme si sehnali řidiče s autem, které vypadalo, že dorazí do cíle a jako nezkušení turisté jsme později zjistili, že cenu jsme mohli usmlouvat trošku níž, ale ani tak nebyla zas tak mizerná. Zbylé členy posádky (člověk si kromě ceny musí domluvit i počet spolujezdců, protože jinak by vás v džípu mohlo jet taky třeba 10...) jsme měli už asi v půl 9 připravené, ale přesto se vyráželo až chvíli po 10 dopoledne. Další poznatek, který ještě zmíním víckrát - v Tádžikistánu se na všechno dlouho čeká a nikdo nikam nespěchá. Věci se neplánují na hodiny, ale spíš na dny - a v kterou dobu toho daného dne se věc uskuteční, je už celkem jedno. Záleží jak a s kým se zrovna dáte do řeči :-)

Takže v počtu 6 dospělých a jednoho batolete jsme vyrazili po 2 hodinách čekání na cestu Mitsubishi Pajero (cca 15 let starý model), která měla podle našich indformací trvat cca 20 hodin - 610km. Ze začátku jsme si užívali cizí zemi, zkoušeli rusky komunikovat se spolucestujícími a povzbudil nás i výborný oběd v "bufetu" (silný jehněčí vývar se zeleninou a čaj k tomu).

Posádka našeho džípu (bez řidiče a mé osoby)

Když jsme po 3 hodinách zjistili, že řidič točí 2CD arabské hudby pořád dokola (obzvlášť nás zaujala písnička "Majda šmajdá"), nás začalo nadšení opouštět. Vzadu se navíc nesedělo úplně ideálně, silnice byla všechno jen ne rovná (taková štěrková první třída s dírama od kamionů), batole v pravidelných intervalech strašlivě řvalo...a každých 50km nás stavěli policisté a kontrolovali pasy. Cesta se stala utrpením po setmění a přibližně 15 hodinách cesty, kdy jsem napůl usínal, kvedlal jsem sebou nahoru, dolu, doprava i doleva, dítě řvalo, z rádia řvala šmajdající Majda a řidič otevřel všechny okýnka aby neusnul a v 60 se řítil serpentýnama hrbolaté štěrkovky občas přerušené děravým mostem, kde bych nešel ani pěšky a ve dne. Surrealismus se vším všudy....

Jediná pozitivní zkušenost z cesty - mají tu skvělý chleba (placky, podobné u nás arabským).