Ráno v 7 jsme po 2 dnech bez pořádného spánku vystoupili ve správním městě Badachšánu - Khorogu. Khorog je město, kde žije asi 20 tisíc obyvatel, je tu univerzita a 2 bankomaty (to je poměrně podstatné, protože to jsou jediné dva bankomaty v celém Badachšánu, který je velký asi jako celá ČR a žije v něm cca 300 tisíc lidí). Nadmořská výška je asi 2000 m.n.m. Přes řeku vidíme do Afgánistánu.

Řidič vůbec netuší, kde chceme bydlet, mám adresu napsanou na papírku. Zkoušíme lidi na ulici naší lámanou ruštinou, nikdo netuší, kam máme jít. Nevyspalí, unavení, vyčerpaní, na zádech přes 20 kilo v krosně....nálada je špatná. Ale někoho z naší výpravy napadlo, že na univerzitě by mohli umět anglicky. Když jsem tam přišel na recepci a zeptal se paní, jestli neví, kde to je, radostně anglicky mi odpověděla, že tady to není, že jsem na univerzitě. Trpělivě a přátelsky jsem jí řekl, že to vím, ale že bych se rád dostal na ubytovnu PamirLodge. Velkou radost nám udělal pán z ochranky, který nám to vysvětlil, poradil, kterou maršrutkou jet a dokonce nám ji na ulici i zastavil. Vezli nás nějací dva kluci, chtěli za dopravu 15 somonů (normální cena je 1-2 somony), chvíli jsem se s nimi hádal, pak jim nechal 8 a šli jsme k našemu vysněnému cíli.

Paní v Pamirlodgi uměla celkem anglicky, věděla o nás (z emailu), ubytovala v pokoji (pokoj=2 matrace, 2 deky, žárovka na stropě a koberec), ukázala nám sprchu (barel s teplou vodou a hadicí a kohoutkem na spodní části) a my radostně upadli do bezvědomí. Pamirlodge je penzion/kemp, kde mají asi 6 pokojů, suchý záchod, krásné verandy a příjemnou obsluhu, která dělá super jídlo. Po poledni jsme chtěli vyrazit do města se projít, ale potkali jsme v Lodgi dva kluky z Británie (Liam a Dan), kteří nám nabídli, že mají na dnešek auto s řidičem, který je vezme na 5 denní projížďku Wachánským údolím (hedvábná stezka, Alexandr Makedonský, jedno z nejhezčích míst ve střední Asii) a vysadí je v Murghabu u čínských hranic. Po dohodě, že řidiče posunou na zítra (bez spánku do toho nejdem) jsme si plácli, rozdělili a spočítali náklady a začali se těšit na zážitky. 

Město Khorog se těžko přirovnává k něčemu v Evropě - je tu několik asfaltových silnic, hodne maršrutek (minibusy nebo dodávky, které jezdí po předem určených trasách a zastaví kde chcete), univerzita, několik škol...ale také krávy na ulicích, spousty odpadků a moře dětí, které vás všechny zdraví "Hello", ale tam jejich znalost angličtiny končí. Také tu je velké tržiště - bazar - na který se ale podíváme až za 14 dní. Počasí je krásné - cca 20 stupňů, slunečno, svěží větřík.

Dvě poznámky na závěr - v Pamirlodge mají i elektřinu a zásuvky (to se tu často nevidí), tak jsme nabyli telefony. Druhá věc - mám místní SIM kartu a po několika pokusech jsem opravdu zjistil, že SMS do ČR stojí jen 5 centů (=cca 1 Kč), tak můžu domů napsat každý den, který bude signál.

Ve 4 hodiny ráno jsme poprvé vystoupili z letadla mimo evropskou a nám známou civilizaci. Vyplnění papírů a hromada taxikářů bylo ještě v pohodě, ale z letiště (takové malé budovy jako čekárna) nás vyhodili, tak jsme v parku před letištěm do půl sedmé napůl spali a napůl si hlídali věci. Dokonce i čisticí vůz kvůli nám ztlumil proud vody :-)

Po půl 7 ráno jsme vyrazili na asi 1,5km vzdálené stanoviště aut do Khoroghu - už předem jsme věděli, kam máme jít. Styl dopravy v Tádžikistánu je vůbec specifický. Vlaková doprava téměř neexistuje, MHD funguje pomocí maršrutek (zmíním časem) a meziměstská doprava je realizována téměř výhradně "spolujízdou". Do každého většího města v zemi se dostanete z konkrétního stanoviště - dvůr nebo tržiště, kde se každé ráno shromažďují řidiči, kteří mají cestu do konkrétního města. Pokud člověk neví, odkud "mu to jede", tak má dost smůlu, náš dvůr do Khoroghu bychom bez předchozí přípravy nenašli ani za týden, protože auta stála až za rohem tržnice. Celkem rychle jsme si sehnali řidiče s autem, které vypadalo, že dorazí do cíle a jako nezkušení turisté jsme později zjistili, že cenu jsme mohli usmlouvat trošku níž, ale ani tak nebyla zas tak mizerná. Zbylé členy posádky (člověk si kromě ceny musí domluvit i počet spolujezdců, protože jinak by vás v džípu mohlo jet taky třeba 10...) jsme měli už asi v půl 9 připravené, ale přesto se vyráželo až chvíli po 10 dopoledne. Další poznatek, který ještě zmíním víckrát - v Tádžikistánu se na všechno dlouho čeká a nikdo nikam nespěchá. Věci se neplánují na hodiny, ale spíš na dny - a v kterou dobu toho daného dne se věc uskuteční, je už celkem jedno. Záleží jak a s kým se zrovna dáte do řeči :-)

Takže v počtu 6 dospělých a jednoho batolete jsme vyrazili po 2 hodinách čekání na cestu Mitsubishi Pajero (cca 15 let starý model), která měla podle našich indformací trvat cca 20 hodin - 610km. Ze začátku jsme si užívali cizí zemi, zkoušeli rusky komunikovat se spolucestujícími a povzbudil nás i výborný oběd v "bufetu" (silný jehněčí vývar se zeleninou a čaj k tomu).

Posádka našeho džípu (bez řidiče a mé osoby)

Když jsme po 3 hodinách zjistili, že řidič točí 2CD arabské hudby pořád dokola (obzvlášť nás zaujala písnička "Majda šmajdá"), nás začalo nadšení opouštět. Vzadu se navíc nesedělo úplně ideálně, silnice byla všechno jen ne rovná (taková štěrková první třída s dírama od kamionů), batole v pravidelných intervalech strašlivě řvalo...a každých 50km nás stavěli policisté a kontrolovali pasy. Cesta se stala utrpením po setmění a přibližně 15 hodinách cesty, kdy jsem napůl usínal, kvedlal jsem sebou nahoru, dolu, doprava i doleva, dítě řvalo, z rádia řvala šmajdající Majda a řidič otevřel všechny okýnka aby neusnul a v 60 se řítil serpentýnama hrbolaté štěrkovky občas přerušené děravým mostem, kde bych nešel ani pěšky a ve dne. Surrealismus se vším všudy....

Jediná pozitivní zkušenost z cesty - mají tu skvělý chleba (placky, podobné u nás arabským).

Nahodili jsme na záda 20kilové krosny a vyrazili do města čekat na letadlo, které nám letělo v 8 večer. V rámci naděje, že si prohlédneme Rigu a zabijeme čas jsme došli do centra a po cca 30 minutách zjistili, že centrum se skládá opravdu jen z těch několika málo ulic, radnice a 3 kostelů a víc nic. K obědu jsme zkusili místní jídlo - ale rybí tuk ve formě nápoje není dobrá věc (tedy myslím že to byl rybí tuk - chutnalo to jako rybí kompot) :-)

Zabíjení času šlo pomalu, ale v půl 9 jsme konečně odletěli. V letadle nám nedali zadarmo ani obyčejnou vodu a za těch 6 hodin jsem usnul asi jen na hodinu.....žádná sláva.

Dva postřehy z Rigy - je to hodně drahé město (dražší než Praha) a lidi jsou tam o dost chudší než třeba u nás...

V 8:00 ráno jsem nechal auto na Florenci a úspěšně potkal Honzu na autobusáku. Dali jsme si snídani a nastoupili do autobusu, který měl na sobě napsáno Riga. Cesta, která byla každé 2 hodiny přerušena přestávkou na kouření/čůrání/nákup jídla a pití - jak kdo chtěl, trvala celkem 25 hodin, takže jsme v Rize vystoupili svěží asi v 10:30 druhý den dopoledne.